Bez cíle nejsou cesty.

Aktualizace: čvn 24

Kdo není čtenář poutavých a snad i inspirujících příběhů ze zákulisí, najde na konci příběhu 5 minutové video toho nejpodstatnějšího ;).


Je 20. září 2019 krátce po poledni a ve víru všedního pracovního dne mi zvoní telefon. Volá mi další klient, maminka Viktorky, jestli bych ji ve svém studiu vyfotil její dceru jako fotomodelku a splnil ji tak její velký sen.


"Víte, já ale nejsem portrétista, fotím pro průmysl a firmy." A ta paní že to nevadí, že je její dcera po úraze, a že se jenom snaží ji dělat šťastnou a ukazovat, že si své sny může plnit i přes nepřízeň osudu, která ji potkala. Už si ani nepamatuji, proč si pro oslovení vybrala právě mne, ale když už jsem to měl být já, pak tedy rozhodně po mém a určitě ne jako zakázka bez přidané hodnoty :).


A tak jsem si nechal celý ten jejich příběh vyložit, abych v něm našel podstatu toho, kam maminka tímto splněným snem Viki u ní cílí a tento cíl si pak dal i za svůj.


Z vlastní zkušenosti vím, že nejpalčivější nebývá vzdorování samotné tragické události a jejím následkům, ale obava z toho, co bude, až nám pečujícím dojdou síly. Kdo se o ty naše blízké postará, až my sami nebudeme moci? A maminka Viki, která je na ní úplně sama a navíc u dítěte s dlouhým životem před sebou, to nepochybně vnímá o to intenzivněji.


Jednou mi jeden profesor dal moudrou radu, že pečovat o své blízké je ušlechtilé, ale nesmíme při tom zapomínat sami na sebe, protože, pokud bychom se vyčerpali do padnutí, pak nebude nikdo, kdo by těm našim blízkým, ale i nám samým, pomohl. A víte co? Jeho slova jsou velkou pravdou.


"Tak fajn, udělám pro vás, co bude v mých silách, ale do konce roku mám úplně našlapáno, tak bych se ozval koncem roku a focení naplánujeme na leden nebo únor. Může být?" Z druhého konce telefonu jsem cítil obětí a tak bylo domluveno. Nechal jsem si pro představu poslat ještě nějaké fotky Viki a dal si připomínku do diáře, abych se nezapomněl ozvat.


11.12.2019 mi diář připomíná čas věnovat se přípravě focení Viki, a tak domlouvám s maminkou první osobní setkání u nich doma, abych Viki trochu poznal a udělal si představu o jejím zdravotním omezení.


27.11.2019 startujeme a s mojí ženou Luckou a dcerami Elisabeth Danielou a Victorií Mercedes vyrážíme směr Brloh u Loun za Viki a její maminkou Ivanou. Od Viki se dozvídáme něco o jejích snech a tužbách a od maminky zase vše potřebné z toho ostatního, čímž můžeme začít vytvářet nějaký již konkrétní plán.



Takže tu máme jednu rozesmátou šestnáctiletou holku s levostrannou hemiparézou a lehkým mentálním postižením, které ji aktuálně drží na desátem roku věku, milující Kabáty a s touhou být modelkou. Vedle ní pak maminku bojovnici skrývající pod maskou úbytek sil, jejíž cílem je dodat Viki co nejvíce pestré životní zkušenosti, které by ji motivovaly jít dál a také ke snaze být co nejvíce soběstačnou.


Loučíme se a při západu slunce odjíždíme domu plní dojmů. Všem nám je jasné, že tohle nemůže být jenom o učesání a fotografování, což by nepochybně Viki udělalo šťastnou samo o sobě, ale i o proslunění života její maminky a o něčem, co by jako přesah mohlo být třeba i začátkem něčeho dalšího, něčeho, co může Viki otevírat další příležitosti k tolik potřebnému mentálnímu i fyzickému rozvoji.


Na takový úkol ale sami nestačíme, tak dávám výzvu na FB a začínám hledat spolehlivou vizážistku s kameramanem. Během chvilky se nám ozývá jak vizážistka Pavlína Kraková z Litoměřic, tak i kameraman, který se ale odmlčel tak rychle, jak se nám ozval, a tak nakonec zůstala tato část poptávky bohužel nevyslyšena. Ještě listuji v adresáři telefonu a vytáčím Davida Krejčiříka, majitele Limousine Service Prague, kterého jsem měl tu čest poznat z

Adéla Rezková

pozice klienta jako úžasného srdíčkáře milujícího svojí práci, stejně jako modelku Adélu Rezkovou, které hned vzápětí volám také. Tu jsem zase poznal na natáčení jednoho hudebního klipu, u kterého jsem přicmrndával jako druhý kameraman student. A jelikož mi oba bez váhání řekli ano, byl na světě tým srdíčkových lidí, kteří sice spolu ještě nikdy nepracovali v jednom týmu, ale všichni jsou kovaní profíci, a to je pro začátek už hodně slibné. Prostě jsem klikař :D.


Máme tu leden 2020 a Lucka hledá v diáři našeho salonu nejbližší možné termíny, ve kterých bychom mohli kadeřnickou část na celý den rezervovat jenom pro velký den Viki. Z nich pak necháváme volit Davida s Adélkou, jejichž uvolnění z pracovního diáře je z řady důvodů, oproti nám všem ostatním, nejméně snadné. A jelikož služby limuzín i modelek jsou nejvíce poptávány na víkendy, volba padla na úterý 4.2.2020, ke kterému se musím přizpůsobit já s Pavlínkou, ale i Viki se svojí školní docházkou a její rodinným doprovodem.


Už mi tedy zbývá jenom zajistit oblečení laděné do rokového stylu, který je Viki blízký.


18.01.2020 využívám cestu do Prahy na Videofest a stavuji se v Tesco Letňany na šmejdění po vhodném oblečení a obuvi. Tohle mi jako chlapovi nedělá vůbec žádný problém, protože celý svůj život jsem obklopený ženami. A třeba mé dcery nakupování se mnou, pro mojí trpělivost a pochopení, vysloveně milují :D. Takže to beru pěkně popořadě, prolejzám jeden obchod za druhým, fotím si potencionální úlovky a štěstěnou mi vlastní objevuji v CROPP fungl novou kolekci laděnou právě do hledaného rokového stylu. Takže u velmi vstřícného personálu domlouvám proceduru zápůjčky a odjíždím z Prahy s plným uspokojením, že jediným slabým článkem už mohu být pouze já, jakožto fotograf, co portréty fotí jenom okrajově, o fashion ani nemluvě :D.


21.01.2020 získávám od manažerky z CROPP registrační číslo pro zápůjčku a tak všechno klape, jak má. Ještě zkouším znovu rozhodit síť na doplnění týmu o kameramana, ale vzhledem k blížícímu se termínu si nedělám kdo ví jaké naděje. Spíše už jenom zkouším štěstěnu, a také pro svůj pocit, že jsem udělal pro přípravu možné maximum. No, sice z toho nic nebylo, ale minimálně jsem tímto svým projektem zaujal Jirku Zábranského a Romana Filipa, kteří sice časově nebo ze zdravotního důvodu nemohli, ale třeba nám to vyjde někdy příště.


Je 02.02.2020 a v toto magické datum se náš kotel vytápějící dům s ateliérem rozhodl odejít na věčný odpočinek, takže využíváme skvělého přístupu i korektní nabídky od PLYNOSERVIS.LT s.r.o. a věříme, že výměna kotle naplánovaná na osmou ráno v den "D" proběhne bez problémů a focení se odehraje již v příjemném klima.


03.02.2020 brzy ráno odjíždím do CROPPu v Letňanech pro kolekci oblečení, kde si beru 12 kousků z nové kolekce a několik drobných doplňků. Ještě se stavuji v obuvi Deichmann, protože vybrané botičky v CROPPu se dostaly do slevy a zlevněné zboží se do zápůjčky zařadit nedalo. Oslovuji tedy prodavačku, která mi ochotně pomáhá najít vhodné boty, do kterých by se snad mohla Viki obout, a tak si z Letňan s oblečením odnáším i troje rokově laděné botky.


V devět večer ze salonu odchází poslední klientka, následuje rychlá večeře, uložení té nejmladší na spaní a hurá na přípravu uvítání Viki. V salonu nás čeká úklid a doplnění kapacity křesel o letní ratanový set využívaný na terase před salonem, vyžehlení veškerého zapůjčeného oblečení, příprava občerstvení pro všechny účastníky, nakonfigurování ateliéru pro portréty na černém pozadí, nabití všech potřebných akumulátorů a alespoň GoPro kamerky pro takový ten amatérský miniklípek pro obohacení foceného backstage.


Je 04.02.2020, něco málo po třetí hodině ráno, vše je připravené, a tak s Luckou využíváme pár zbylých hodinek ke spánku. V 05:30 zvoní budík a já musím vstávat, abych se osprchoval a dal trošku do kupy, protože podle harmonogramu musím nejpozději v 06:20 vyjíždět pro Viki s doprovodem do Brlohu, kde bych měl být v sedm. Je deštivo, tak to nechci moc hnát.


V Brlohu mne vítá natěšená Viki s maminkou a ještě chvíli čekáme na strejdu s tetou, kteří pojedou s námi jako jejich doprovod, takže na pohodu. Před půl osmou vyrážíme v plné sestavě směr Čížkovice, kam přijíždíme přesně na čas v osm hodin, jak je v plánu.


Vítáme je spolu s Luckou a dcerami v našem salonu zatím sami, protože zbytek týmu jim máme v plánu dávkovat jako překvapení v průběhu celého dne, abychom jim zážitek hezky gradovali. Uděláme rychlofotku Viki před úpravou, domlouváme s ní úpravu jejích vlasů a Lucka se pouští do práce. Elisabeth na sebe v tuto chvíli bere úlohu hostitelky a já se jdu věnovat technikům z Plynoservisu.LT, kteří také právě dorazili na výměnu kotle. A tak přebíhám od kotle do salonu, abych udělal pár fotek z příprav Viki, a zase ke kotli, kdyby technici něco potřebovali, co bych mohl zařídit, aby jim nic práci nekomplikovalo.


Viki si užívá aplikaci Botanei k oživení barvy vlasů a akorát na čas před desátou přijíždí vizážistka Pavlínka, která si po krátké přípravě přebírá Viki do své péče. Viki si prožívá řeholi modelek a my ostatní se dobře bavíme nad hojností všelijakých pochutin a dobrých moků, i výměna kotle probíhá absolutně hladce, takže začínám věřit, že poctivá příprava se opět vyplatila a tento den bude nejenom pro Viki a maminku, ale i pro nás všechny úžasným a nezapomenutelným.

Je kolem půl jedenácté a zvoní mi neznámé číslo. Volají mi z redakce Žateckého a lounského Deníku, kam jsem psal včera zmínku o příběhu Viki, jestli mohou můj dopis předat redakci Litoměřického Deníku, i když jsem v našem regionu nechtěl tuhle naší akci jakkoliv tiskem zviditelňovat. Oni ale, že událost, na které se dokáží sejít odborníci svých řemesel, kteří spolu do té chvíle nikdy nic nedělali a jen tak bez publicity a zcela nezištně někomu plní sen, je takovou pozitivní zprávou a dobrou protiváhou k výrazné převaze zpráv o všem možném špatném, že by to litoměřičtí zpracovali jako materiál pro všechny Deníky kraje.

"No, když to tak vidíte, tak předejte", pravím. A během okamžiku mi volají z Litoměřic, jestli náš harmonogram platí a že by přijel redaktor i s fotografem na půl jednou. Takže z domluveného zaslání několika mých fotek a krátké popisné zprávy pro Žatecký a Lounský Deník, aby si Viki užila svojí fotku v místních novinách, se během mrknutí oka stala z naší malé akce hlavní událost celého kraje a Viki celebritou krajského formátu. Prostě fakt úlet :D.


Mezi tím, co rodině oznamuji nové a neplánované překvapení, přichází mi zpráva od Adélky o drobném zpoždění vlaku, čímž mi připomíná, že už mám na čase pomalu odjíždět na vlakového nádraží v Lovosicích. Ještě udělám pár fotek z dokončovaného líčení Viki, stavuji se ještě u kotle, kde již finišují a začínají zavodňovat systém.


Ve 12:15 přicházím s Adélkou do salonu a představuji ji rodině a Viki jako finalistku Miss České republiky 2016 a modelku světového formátu předvádějící a fotící po celém světě, která ji bude jako naše překvapení provázet fotografováním, radit ji s oblékáním a jak pózovat před mým objektivem. Viki září nadšením, maminka dojatá se slzou v oku a atmosféra pulsuje jak ve velkém světě modelingu. Na Viki probíhají ještě poslední kadeřnické úpravy, Pavlínka líčí Adélku ke stylu líčení Viki a jako by režisér dal na place pokyn, přichází redaktor Deníku s fotografem právě v okamžiku, kdy se na obou děvčatech právě končí.


Takže malá pauza, ve které si nás redaktor obchází pro rozhovory a fotograf fotí, co pro článek potřebují.

Kolem jedné se přesouváme do ateliéru a aranžujeme focení pro redakční vyslance, aby mohly běžet zase po další své práci a nemuseli čekat na ostré focení. Vypínám tedy optickou synchronizaci studiových blesků, pouštím pilotky na plný výkon a tak je hnedle fotografovi v černém ateliéru k dispozici dostatek světla pro jeho focení.


Za patnáct minutek je hotovo, loučíme se s redaktorem a jeho fotografem, a já jdu podepsat předávací protokol nového kotle, který už běží a rozehřívá radiátory v ateliéru právě včas.


Je to otázkou minutky, než se vrátím do ateliéru a holky prohánějí palce na svých mobilech a publikují své portréty na Instagramu, co si stihli už sami nafotit :D. "Tak fajn, máte nafoceno, tak to balíme." No, prostě další pokus o ulejvku, co mi neprošel a tak vracím setup ateliéru do původního nastavení a začínáme první sérii fotek pro rozehřátí.


Viki je úplně na pohodu. Nechává se vést Adélkou a snaží se, co se dá, plnit i mé pokyny, hlavu trošičku nakloň doleva a dívej se na tuhle lampu, to je moc, trochu zpátky, ....., prostě takové to dirigování, které od ní se mnou vyžadovalo doslova nadlidskou trpělivost. Čas nám ubíhá, měníme oblečení, aranže a všichni se snažíme z Viki dostat možné maximum, aby na sebe mohla být hrdá. Je 14:30 a čas změnit ještě trochu i styling vlasů, takže se přesouváme do salonu a dáváme si od focení pauzu, což je tak akorát, protože druhé překvapení je na cestě a blíží se.


Úderem patnácté hodiny před salon přijíždí dlouhá černá limuzína, kterou Viki hned v odraze zrcadla bystří a snad i na chvíli ztrácí dech. Přichází David a představuji ho jako jejího osobního řidiče, který ji po fotografování v jeho limuzíně po skončení celé akce u nás odveze s její maminkou a doprovodem domů, zkrátka v duchu zářivého světa těch nejúspěšnějších modelek, aby ten prožitek, být alespoň na jeden den fotomodelkou, byl opravdu se vším všudy a v plné parádě. Nadšení se samozřejmě nevyhýbá ani dojaté maminky, ani jejímu strejdovi s tetou. A to by nebylo, aby se hned neběželi podívat a hned se u limuzíny také navzájem fotit :).

Čas nás nemilosrdně tlačí a tak se přesouváme zpět do ateliéru s posledním outfitem, fotíme posledních pár záběrů a hlavně skupinu celého týmu Viki na památku.

V 15:30 se s focením přesouváme do limuzíny, kde narychlo děláme pár fotek Viki s Adélkou, dvou modelek, zářivých hvězd celého dnešního dne. Maminka Viki mezi tím v salonu balí věci a připravuje vše na odjezd domů.

Je 16:10 a krásný den nás všech pomalu končí. Viki s rodinou, Adélkou a Eli nastupují do limuzíny, ještě si naposledy zamáváme, a vyrážíme na cestu zpět do Brlohu, kde tahle úžasná cesta fotomodelky v sedm ráno započala.


Je krátce před sedmnáctou a Viki po desetihodinovém maratonu vystupuje před svým domovem z limuzíny, plná emocí, nových zkušeností a snad i s posílenou vírou, že svět není jenom černý, byť to tak pod vlivem médií může mnohým připadat, ale že ji ve své pestrosti i vlídnosti nabízí cesty, po kterých, i se svým hendikepem, může zkoušet kráčet a nedělat se neviditelnou z obavy posměchu a třeba i odmítání.

A těmihle slovy uzavírám příběh tohoto dne, ve kterém se sešel tým srdíčkových lidí, kteří si z mého pohledu zaslouží veliký respekt a bylo mi nesmírnou ctí je poznat a pracovat s nimi v jednom týmu pro dobrou věc.


Všem vám moc děkuji,


Lubomír



10 hodin v 5 minutách:


98 zobrazení

RODINNÉ ŘEMESLO

Počátky naší rodinné fotografické tradice sahají až do roku 1946 a byly zasvěceny především vědecké a technické fotografii. Generačně se pak naše specializace posunula k fotografii průmyslové, reportážní a portrétní.

ADRESA STUDIA

HARRER'S fotostudio

Jiráskova 4

411 12 Čížkovice

Tel.: +420 774 427 737

studio@harrers.eu

studio.harrers.eu

HARRER a spol.
DIČ CZ25770535

OTEVÍRACÍ DOBA

Fotí se podle potřeb klientů, tzn. bez pevně dané pracovní doby, ve dne i v noci, ve všední dny, víkendy i svátky. Proto návštěvu studia je vždy třeba předem telefonicky domluvit.

I když se snažím maximálně vycházet vstříc, doporučujeme zakázky objednávat raději s dostatečným předstihem.

Pro objednání fotografování nebo konzultace volejte:

Lubomír Harrer: +420 774 427 737

  • Black Facebook Icon
  • Black LinkedIn Icon

 © Veškerý obrazový obsah je chráněn autorským právem. Vykonavatelem autorských práv je Lubomír Harrer (viz. kontakty výše).